Madara

Madara. Div přírody. Pozoruhodné spojení výjimečné přírodní krásy – majestátní skály a jeskyně, prameny, rozmanité a vzácné flóry a fauny, s bohatou historií a četnými památkami. Tato ojedinělá kombinace unikátního kulturního a historického dědictví a jedinečné přírody činí Národní historicko-archeologickou rezervaci jedním z nejnavštěvovanějších míst v Bulharsku.

Celá oblast byla osídlena již od pravěku. V okolí Madarských skal existovalo staré kultovní centrum. Zůstalo tady množství pousteven a skalních kostelů. Pevnost Madara na náhorní plošině od 6. století hrála důležitou roli při obraně starých hlavních měst Pliska a Preslav.

Korunou této pozoruhodné oblasti je slavný Madarski jezdec, jediný skalní reliéf v Evropě, který je zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Jezdec v životní velikosti, vytesán ve výšce 25 m od základu masivu.

Zahalen tajemstvím času, tichý svědek historie, Madarski jezdec možná nikdy nepoví, co se stalo a jak se zrodil. Samozřejmě, existuje více teorií o jeho vzniku, ale žádná z nich se nedá jistě potvrdit. Každá má své opodstatnění a dost pravděpodobné vysvětlení. Zahalen tajemstvím času... zůstane jezdec navždy mystériem?...

Madarské skály jsou opravdový div přírody a mají mag(net)ickou přitažlivost

S jistotou se dá říct, že majestátní skály a jejich magické vyzařování přitahovaly lidi od nejhlubšího starověku. Nejen že obývali jeskyně a úpatí skalního masivu, ale používali je i pro kultovní účely jako výraz adorace přírody bez ohledu na to, jaké náboženství vyznávali. Z větší části archeologického dědictví je vidět, že Madara byla hlavní kultovní centrum minulosti.

Dnes nalézáme zachované stopy kultur z osad různých kmenů a národů od 4. tisíciletí př. n. l. do 15. století n. l. – z měděno-kamenné doby, z doby Thráků, Římanů, Romejů. Různé archeologické památky byly objeveny také z dob prvního a druhého bulharského státu. Na vykopávky bohatá kulturní vrstva byla důvodem toho, aby už první badatelé pojmenovali Madaru „bulharskou Trójou“.

Ve Velké jeskyni se zachovaly pádné důkazy existence thrácké svatyně. Její první objevitelé ji zařazují do 2. století před naším letopočtem, ale pozdější studie prokázaly dřívější existenci, 4. či 3. století př. n. l. Shodují se v tom, že místo bylo zasvěceno třem božstvům – vody, lesa a přírody, Dionýsovi, Heraklovi a Artemidě, jak je vidět z nalezených reliéfů.

Madara zůstává kultovním centrem v raném a pozdním bulharském středověku, čemuž napomáhá i její blízkost historicky první a druhé bulharské metropole Pliska a Preslav. Proto někteří badatelé hodnotí Madaru jako státní kultovní centrum, zvláště výrazné v chánském období. Nejvýznamnější pohanská svatyně v Madaře, na úpatí skal, je komplex budov Kapište s velkým obětním kamenem, známým jako Daul Taš.

Ruiny pevnosti na náhorní plošině

Vrátíme se teď k madarskému jezdci, protože si zaslouží větší pozornost. Nejstarší písemná zmínka o jezdci je od arménského cestovatele, který několikrát prošel bulharskými zeměmi v období 1792-1809. Ve svých poznámkách napsal: „V Madaře na jedné vysoké rovné skále, téměř svislé, je vytesaný starověký jezdec, o kterém říkají, že tu byl od počátku 9. století.“ Pravděpodobně tuto informaci dostal od místních lidí, což znamená, že jezdec byl již v té době považován za bulharské umělecké dílo.

Říká se ale, že pro vědu byl jezdec objeven v roce 1872 jedním maďarským badatelem, který poprvé projevil skutečný vědecký zájem. Tehdy však, kvůli jeho nepřístupnosti v terénu a vyzbrojen pouze dalekohledem, nemohl datovat jezdce správně.

Později, ke konci 19. století, Konstantin Ireček, který také dalekohledem provedl určitý výzkum, si všiml několika nápisů a prohlásil jezdce za thráckou památku.

Následují další průzkumy Madarského jezdce, poslední z nich je dost podrobný. Bylo zjištěno, že první nápis – před jezdcem – je z doby chána Tervela (701-717). Svědčí o pomoci, kterou bulharský vládce nabídnul Justiniánovi II, aby se vrátil na trůn. Toto je první domácí zdroj, který zmiňuje slovo „Bulhaři“, a klade důraz na obecné spojení mezi mesiyánskými a makedonskými Bulhary, kteří se usadili u Soluně v čele s bratrem chána Asparucha jménem Kuber.

Druhý nápis, vlevo od jezdce, souvisí s názvem Krumesis (asi 756) a odkazuje na bulharsko-byzantské vztahy během tohoto období a daň placenou Byzancí Bulharsku.

Třetí nápis vpravo od jezdce pochází z doby chána Omurtaga (814-831). Z malé zachované částí nápisu se rozumí, že se jedná o smlouvy mezi Bulharskem a Byzancí.

Co v podstatě vidíme vytesáno na skále? Jezdec je vyobrazen v životní velikosti, doprovázený psem, zabíjí svým kopím lva, který leží pod předními koňskými kopyty. Připomíná to triumfální scény Starověkého východu, kde je lev symbolem poraženého nepřítele a pes symbolem věrných poddaných.

Kdo je v podstatě doopravdy ten vytesaný obraz na skále, kdo je ten zvěčněný jezdec?

Jak se ta scéna vykládá podle všech výzkumů?

Co symbolizují jezdec, lev, pes a všechny vyobrazené předměty?

Předpokládá se, že na reliéfu je zobrazen syn chána Asparucha – chán Tervel. Několik nápisů v řečtině kolem něj svědčí o důležitých událostech mezi Bulharskem a Byzancí v ​​8.-9. století n. l. Podle archeologů jde o nejstarší písemné dokumenty prvního bulharského státu na této straně Dunaje.

Ale to je jen ta přijatá jako nejvíc pravděpodobná teorie o jezdci. Možná se věci mají úplně jinak. Protože podle jiné teorie, také podložené pádnými důkazy, je na skále vytesaná thrácká bohyně a lev není zabitý, ale pravě naopak, symbolizuje vítězství.

Přikloníte se k té, která určuje Madarského jezdce jako umělecké dílo pradávních Bulharů, nebo k té, která nachází thrácké stopy až 12 tisíc let zpátky?

Necháváme pravdu ležet ladem. Třeba se ji někdy dozvíme...