.

MARTENIČKY

Slovo martenica pochází ze slova mart, což v bulharštině znamená březen. Častěji se používá jeho zdrobnělina martenička. Původně se marteničky dělaly z vlny, teď mají různé podoby a vyrábí se z různých materiálů. Nejdůležitější jsou barvy, které jsou nosičem symboliky. Červená znamená krev, život, a bílá čistotu, štěstí.

Podle tradice 1. března nejstarší žena v rodině uvazuje na ruce dětí náramek skroucený z bílého a červeného provázku pro zdraví a proti zlé magii. Martenica se uvazuje také zvířatům a na větve plodících stromů.

Nedá se říct, že se dodržují nějaké regionální zvyky, do kdy martenici nosit. Je to spíš podle rodinných tradic. Někdo sundá martenici při spatření prvního rozkvetlého stromu a zaváže ji na něj. Někdo čeká až na příchod jara, než ji na rozkvetlý strom či větvičku keře zaváže. Nebo se nosí do spatření prvního čápa či vlaštovky a také ji zaváže na rozkvetlou větvičku. Dalším zvykem je nechat ji pod kamenem. V tom případě se dá předpovědět, jaký bude rok – pokud se za měsíc pod kamenem objeví mravenci, rok bude plodný a dobrý. Někdo také martenici pustí po nejbližší řece, aby se mu dařilo a vše plynulo jako po vodě.

Tradice ještě praví, že martenička přinese štěstí, pokud je darována. Proto všichni obdarovávají své příbuzné a přátele. Je to takový milý předjarní bulharský zvyk, kterým si lidé navzájem přejí zdraví a štěstí.

Existují různé legendy o vzniku martenice. Podle některých se jejich vznik spojuje s příběhem chána Asparucha, který založil bulharský stát před více než 1300 lety, v roce 681. Ale jsou také o dost starší zdroje, vypovídající o tomto národním zvyku. Proto je dost možné, že historie martenice sahá do doby dlouho předtím. Ale ať se ten zvyk začlenil do bulharské kultury kdykoliv a jakkoliv, je to jeden z nejvýznamnějších národních zvyků. O tom nejlépe svědčí skutečnost, že je neoddělitelnou součástí bulharského folklóru a kultury a zachoval se celá tisíciletí.

Uvádím tu legendu, které sama věřím nejvíc, protože ji mám zažitou od svého dětství.


Kdysi dávno žila jedna babička, byla to vědma. Celá vesnice to o ní věděla. Nazývali ji Marta. Baba Marta. Jeden den k ní přišla bílá Penda.

„Babi Marto, jsem smutná. Mám v srdci krásného junáka. A moc ho chci!"

„A on tě také chce, Pendo?“

„Ano, babi, chce mě, každý den mi posílá zvěst.“

„A kdeže je, ten tvůj junák?“

„Ve válce, babi, bije se za Bulharsko, za devíti zeměmi v desáté.“

„A když ho tolik chceš, budeš na něj čekat, Pendo? Pokud bude třeba, i léta?“

„Bojím se, babi, že zahyne. Čeká ho těžký nelítostný boj. Přišla jsem, abys mu udělala amulet. Abys mi ho živého vrátila.“

Podívala se Baba Marta na dívku, hezky se jí do očí zahleděla. A celou její lásku viděla.

„Jak tvého junáka nazývají?“

„Pižo ho nazývají, babi. Můj Pižo“ – zašeptala Penda.

„Chci, abys zítra brzo ráno přišla a přinesla sazeničku jabloně“ – povídá Baba Marta. „Tady, na této louce ji zasadíš. Po celé tři měsíce budeš sem chodit pod ní spát a s láskou jí budeš píseň zpívat.“

Penda běžela domů. Další ráno úkol splnila. Zdravý stromeček přinesla a sama ho zasadila. Postupně tři plné luny na Pendu svítily a její hlas slyšely zpívat laskavou píseň pro svého Piža.

„A teď, babi Marto, co mám dál udělat?“

„Teď, dítě, budeš čekat. Celé léto, podzim a zimu. A až vypukne jaro, pak sem přijdeš, pod svůj stromeček.“

„Prostě jen tak, čekat!? Ale srdce mi pláče, je mi těžko, babi Marto! Nikde nemám stání. Co bude s mým Pižem?“

„Chci, abys šla domů a vzala ovčí vlnu, ale čistou! Uděláš si z ní postel a noci v ní budeš trávit. Jestli se ti bude chtít plakat, otírej si oči vlnou a slzy do ní nasávej. Jestli ti píseň smutná přijde do duše, do vlny ji zazpívej. Ráno budeš nitku příst a večer ji kapkou krve budeš zalévat. Až ke mně na jaře přijdeš, jedno bílé klubko přineseš a jedno červené – které krev pilo.“


Penda všechno splnila s láskou a vírou v srdci. Slzy, písně a krev do bílé vlny nasávala, nitě předla. Jaro propuklo, země se probudila. Běžela bílá Penda k Babě Martě. Stará vědma si vzala bílé a červené klubíčko a tři noci vázala. Nakonec vyrobila dvě panenky. Jednu bílou, druhou červenou. A zatímco vyráběla, tiše mumlala zaříkávadlo.

Světlo a krev vplétám do dívčí lásky.

Tu nevinnost zde zaříkávám na zdraví a oheň lásky.

Po východu slunce vyšla Baba Marta pod mladou jabloň a tleskla rukama. Přiletěl bílý čáp a přistál vedle Baby Marty. Vědma obě panenky přivázala k čápově nožičce, něco mu pošeptala a on uletěl. Dlouho letěl bílý pták, přes devět zemí do desáté přiletěl. A tam, v jedné rokli, leží Pižo těžce zraněný. Přistál čáp vedle mladého muže a obě panenky na něj položil. Bílou na čelo, červenou na hruď. Červená se stala ještě víc červenou. Smísila se krev Piža s krví Pendy na panence. A Pižo pomalu otevřel oči. Jakoby odněkud slyšel Pendu tu píseň lásky zpívat.


Tak šly dny... Rozpukl se stromeček, skoro rozkvetl. Penda stále pod ním spávala a Baba Marta k nebi se dívala. A jedno ráno se čáp vrátil a panenky na trávu položil. Vědma ho tiše nakrmila a šla k Pendě.

„Vstávej, děvče, je čas!“ vzbudila ji Baba Marta. Zavázala Pendě oči a řekla jí:

„Teď jdi po louce. Půjdeš, dokud nepocítíš vítr. Tam, kde zavane, zastavíš a sundáš si pásku. Široce otevřeš oči a to, co uvidíš, to je tvoje štěstí!“

Šla Penda bosa po trávě. Srdce jí málem z hrudi vyletělo. Penda jde stále rychleji a rychleji, její oči nevidí, vidí její duše. Najednou pocítila vítr. Zůstala jako zkamenělá. Sundala si pásku. Otevřela oči a... uviděla Piža.


A než se mladí na sebe vynadívali, zatímco slzy z očí jednomu pro druhého tekly, Baba Marta šla k jabloni. Na mladé větvičky, mezi pupeny, červenou a bílou panenku přivázala.

Nazývám vás Pižo a Penda. Ať nosíte lásku a radost. Ať lásku a radost chráníte.

Ať se z lásky potomci rodí. Ať navěky zdraví zůstane!


Tak řekla Baba Marta. A od té doby v zemi bulharské Pižo a Penda zůstali. Na jabloni pro zdraví přivázaní. Čápem s láskou hlídaní.