Kolju Fičeto

Kolju Fičeto, geniální stavitel a jeden ze symbolů bulharského obrození

Abadžijské řemeslo je šití tradičních lidových oděvů na Balkáně ještě v 19.stoleti. Šili a vyšívali bohatsim sedlákům a starostům. Takže jeho matka ho chtěla dát vyučit se na abadžija.

Podle jedné legendy zaznamenané v Drjanovu, pro povolání stavitele ho objevil místní tesař Dosju. Šel jednou kolem Drjanovské řeky, zastavil se a sledoval, jak skupina chlapců si hraje. Hra spočívala v tom, že vyrobili terč, na který házeli kameny a snažili se terč trefit. Jeden z chlapců právě vyráběl takový terč. Mistr Dosju se zájmem sledoval chlapcovu obratnost. On dokončil svou práci a ustoupil. Všichni viděli, že terčem je malý můstek z bláta a větviček. A žádný z chlapců se neodvážil hodit na něj kámen, tak byl most krásný! Mistr se přiblížil a zaslechl, jak malý Kolju říká: „Kéž by mě moje máma dala na tesaře, takový most, ale z kamene na Drjanovské řece udělám, až vyrostu.“

Tady je zajímavá paralela s dnešním vzdělávacím systémem. Jak se tenkrát učilo?

Učení řemesla v té době neprobíhalo ve škole. Učilo se přímo na staveništi, zkušení řemeslníci předávali všechny fígle řemesla.

Na začátku 19. století bylo truhlářské řemeslo ve svém rozkvětu a stavitelé byli vynikajícími tesaři, zedníky a kameníky. Již existovala silná cechová organizace s přísným statutem. Byli přesně reglementovány hierarchie a vztahy v rámci organizace a vztahy s tureckou vládou. Zahrnoval také reglement o podmínkách a úrovní výuky. Do vyššího stupně bylo možné přestoupit pouze na základě hodnocení mistra a bylo nutné dodržet určitou minimální dobu praxe. Nejvyšším stupněm byl samostatný mistr, který měl právo navrhovat, realizovat a řídit výstavbu.

Jestli toto porovnáme s moderními vyučovacími metodami, je to něco jako magisterský titul, nebo spíše doktorský titul, protože jen malá část mistrů dokázala dosáhnout ten nejvyšší stupeň.

Proces přípravy trval dlouho a dokončení každého následujícího stupně vyžadovalo delší přípravné období. Požadavky na osvojené dovednosti byly také vysoké. Žádné diplomy vydávány nebyly, ale pro uznání nejvyššího stupně byla prováděna zkouška (testir). Teprve po jejím úspěšném složení uznávalo cechové vedení právo na samostatnou praxi.

Pro Kolyu Ficheta trvalo celé období až do jeho uznání za mistra bez samostatné praxe asi 10 let (podle některých zdrojů 12-13). V tomto období pokračoval ve své výuce u nejlepších stavitelů v Tărnovu. Spolupracoval s nimi v severním Řecku, kde se seznámil s úspěchy nejslavnějších mistrů z Bracigova a také se zkušenostmi italských dělníků. Cestoval do Cařihradu, Valašska a Moldavska a seznámil se s moderní architekturou, obdivoval zachované středověké bulharské budovy a vnímal i ty nejmenší detaily.

Po celou tu dobu se zdokonaloval a inspiroval se nejlepšími architektonickými vzory a zároveň hledal svůj vlastní styl. Zvládl spoustu dovedností ve stavebnictví, včetně řezbářství.

Když dosáhl úroveň mistra bez samostatné praxe se stalo, že při stavbě kostela „Sv. Nikolaj“ v Tărnovu, mistr, který jej stavěl, onemocněl. Rada církve pověřila Kolju Ficheta, aby stavbu dokončil. Tam předvedl své výjimečné mistrovství a estetický smysl v architektonickém a dekorativním uspořádání interiéru. Zrodil se nový prvek v architektuře zvaný Fičevska kobilica (vlnovka), který byl později rozvinut v dalších stavbách. Při vysvěcení kostela byl pro Kolju Fičeto uznán nejvyšší stupeň mistra.

Tak se ve svých 36 letech Kolju Fičeto stal uznávaným mistrem se samostatnou praxí. Získal nejuznávanější titul za mistrovství v té době – Usta. Postavil mnoho mistrovských děl architektury, ve kterých aplikoval a neustále zdokonaloval svůj jedinečný styl – kostely, budovy, kašny, mosty.

Není možné tady popsat jedinečnost všech jeho děl. Ale když navštívím některé z nich,popíšu jejich historii.

Přidám pouze ještě jednu legendu. Postupem času se Usta Kolju Fičeto neustále zdokonaloval a začal stavět tak složitá technická zařízení jako jsou mosty.

Je zajímavé, jak byla stavba mostu přes řeku Jantra poblíž města Bjala přidělena Kolju Fičetovi. Bylo to strategické zařízení, protože řeka Jantra se často rozvodňovala a ničila dřevěné mosty, tím se přerušovalo spojení Ruse-Cařihrad. Úkol vybudování silného kamenného mostu byl pověřen Ing. Gavronski, který odhadl, že to bude stát 3 miliony grošenů.

Na doporučení jednoho stavitele z Drjanova se ale Midhad paša obrátil na mistra Kolju Fičeta. Ten chtěl 2 týdny na odpověď. Na cestě k Tărnovu Kolju provedl nezbytná měření hloubky (pomocí dřevěného kolíku) a šířky řeky (pomocí lana). Vrátil se do Tarnova, koupil 6 oki (=1,28 kg stará míra pro váhu) voskových svíček a vyrobil z nich model budoucího mostu. Poté vypočítal, že na stavbu bude potřeba 700 000 grošenů. Ve stanovený den se vrátil k Midhad pašovi a řekl mu svou asi čtyřikrát nižší cenu oproti ceně, kterou vypočítal Ing. Gavronski.

Midhadovi pašovi se to zdálo divné a pomyslel si, že tak velký rozdíl není možný, že je v tom nějaká chyba. Poslal mistra zpět, ať znovu provede výpočty. Při své druhé návštěvě u Midhada paši byl Kolju Fičeto neústupný: „Paša efendi, pokud nepostavím most u Bjali podle svých výpočtů za 700 000 grošenů, vezmi mi hlavu!“

Svůj slib dodržel. Postavil svůj most za přesnou částku a ve přesně stanoveném období 2 let. Za to získal nejvyšší ocenění pro nemuslimy v Osmanské říši – sultánský řád „Medžidie“, s peněžní cenou 50 000 grošenů a pozemkem v Tărnovu.

Zmíním ještě jen jednu významnou budovu, dílo Kolju Fičeta. Je to turecký konak (tehdejší turecká úřední budova) v Tărnovu. Postavil ho v roce 1874. Jen několik let později, po Osvobození od turecké nadvlády v roce 1878, byla využitá pro novou administrativu. Zasedá zde ústavní zakládací shromáždění a je přijata první bulharská ústava, nazývaná Tarnovská ústava.

Usta Kolju Fičeto nebyl jen mimořádně talentovaný stavitel. Jako člověk měl také výjimečné vlastnosti. Skromný, extrémně pracovitý, disciplinovaný a empatický. Jeho slovo mělo větší váhu než podepsaný dokument. Byl také společensky a veřejně angažovanou osobou, podporovatel svobody a prosperity svého národa. Mluvil dokonale turecky, plynně hovořil řecky a rumunsky.

Kolju Fičeto byl respektován kvůli svým vlastnostem nejen svými krajany, ale také tureckými úřady. Byl volen jako konzultant a rozhodce ve stavebních sporech. Podle jeho životopisce arch. Kozarova byl v tureckých dobách vlastně městským architektem v obci Tărnovo. Za Midhad paši, který byl známým reformátorem, stavěl a řídil téměř všechny velké státní stavby mezi Dunajem a Balkánem. Po osvobození vykonával stejnou funkci městského architekta, jako takový se i podepisoval.

Genius Kolju Fičeta není zapomenut a žije dodnes. V mnoha ze svých architektonických dílech, přestože velká část z nich nejsou zachované. Silné zemětřesení v roce 1913 v oblasti Gorna Orjachovica a Veliko Tărnovo způsobilo mnoho velkých škod na jeho krásných kostelech, povodně a rekonstrukce dopravní sítě téměř nezachovalo jeho mosty, krytý most v Loveči byl zničen požárem. Zachované však zanechávají nesmazatelnou stopu na architektonickém vzhledu měst. Jeho rodné město Drjanovo ho zvěčňuje v muzeu Kolju Fičeto, před kterým stojí jeho památník. Nesmazatelnou zůstává i stopa v paměti celého bulharského národa.

Zpátky do Drjanova