Koprivštica

Město v západní častí údolí růže a thráckých vládců

Krásné barevné domy zdobené různými ornamenty a staré kamenem dlážděné ulice, jakoby vypuštěné do mateřské dlaně okolních kopců, kterou protíná malá řeka. Křišťálově čistý vzduch, narušený zpěvem ptáků, klid a ticho, s nimiž se nechcete rozloučit. Tady jednoduše zapomenete na čas a zcela vás ovládá radost z bytí, jakou jste dlouho nezažili.

V Bulharsku je mnoho měst, které nesou duch obrození, ale jedině Koprivštica si zachovala svůj celkový vzhled té doby. Město je tak krásné a neobvyklé, že jakoby známky dnešní doby – auta a beton, tam nepatří.

Toto jsou první dojmy z Koprivštici, malého malebného městečka, jakoby nepodléhajícího času. Celé město je živé muzeum obrozeneckého ducha a architektury v Săštinska Sredna Gora, v údolí řeky Topolnica. Místo, kde můžete nejlépe vysvětlit význam slova „idyla“.

Už v roce 1952 je Koprivštica prohlášena za architektonickou, etnografickou a muzejní rezervaci a je nejlépe dochovaným obrozeneckém městem v Bulharsku. A díky své poloze ve výšce více než 1000 metrů nad mořem je jedním z nejvýše položených měst. Jestli sem přijdete v zimě, když je sníh, budete se vám zdát, že jste se ocitli v pohádce.

Architektonický obrozenecký skvost, Kableškův dům, dnes muzeum

Proč Koprivštica? Je možné, že název města pochází z kopřivy a kopru, které rostou v celém okolí, ale může to také souviset s mnoha potoky, které se vlévají do řeky Topolnica – „kopa říček“ (v češtině to dokonce sedí víc než v bulharštině). Nebo vynalézaví obyvatelé toto jméno vymysleli, protože splňuje obě teorie?

Existují také legendy o vzniku města. Žádná z nich nebyla prokázána, ale vypadá, že v každém šprochu pravdy trochu. Jedno je jisté – že se na tomto místě křížili cesty spojující města Zlatitsa, Pirdop a Klisura se Strelča a Panagjurište. A kromě toho údolí pokryté svěží zelenou trávou, zavlažované řekou Topolnica a jejími přítoky, bylo vhodné pro odpočinek karavan, cestujících a obchodníků a pro chov dobytka.

Podle jedné legendy v se tomto místě usadila jedna bulharská rodina se svými stády, takzv. župa. Tak se postupně zvyšoval počet lidí a domů, vznikаly malé rodinné komunity a osada se rozrůstala. I dnes se stále jedna machala nazývá Župata. Slovo „machala“ znamená čtvrť, ale ne úplně přesně. To je staré slovo pro čtvrť, spíš je to její předchůdce, když čtvrtě tvořilo jen několik domů. Neznám český analog, proto ho nechávám v originálu.

Podle jiné legendy se po pádu Bulharska pod tureckou nadvládu v této oblasti usadili uprchlíci – potomci velkých bulharských rodin, obchodníci, chovatelé dobytka se svými stády. Mezi nimi byli tři pastýři – Lambo, Toroman a Arnautin (Arnauti nazývali Albánce a Bulhary z albánských makedonských provincií). Jejich rodiny se v půběhu času rozrůstaly a tak daly jména dodnes existujícím částem města – Toromanova machala, Lambovska a Arnautska machala. 

Další legenda praví, že se mladá žena usadila na místě dnešní Koprivštici, protože to bylo vhodné pro hospodářská zvířata. Krátce po příchodu vyrazila do Edirne (dnešní Turecko), kde vymodlila od sultána ferman (písemný rozkaz, dnešním jazykem to bychom nazvali nařízení), podle kterého se stala vládcem Koprivštici, a vesnice získala velká privilegia. Poprvé v tom fermanu sultán nazývá město Avratalan – „ženská louka“, jméno, které bylo pak často používáno Turky. Podle tohoto fermanu Turek s okovaným koněm neměl právo projít vesnicí a jeho obyvatelé mohli volně nosit zbraně. Z vděčnosti a pocty obyvatelé Koprivštici nazvali ženu Sultanka, a její potomci po mnoho let byli jmenováni Sultanekovi.

Celý příběh Koprivštici je velmi zajímavý. Ať to bylo tak nebo tak, Koprivštica se postupně rozrůstala. Кvůli množství privilegií a provozovaných řemesel se městu dařilo dobře a prosperovalo.

Za svůj vzestup vděčí především lidem – aktivním, nepokorným a podnikavým. Koprivštica se stalo jedním z nejbohatších měst během obrození. Jeho obyvatelé se zabývali nejlukrativnějšími řemesly té doby: soukenictví – zásobovali sukny celou říši, dželepství – obchodníci s dobytkem, a také beglikčijstvo, což spočívalo ve vybírání daní.

Možná si dnes ani nedovedeme představit, kolik práce je potřeba k tomu, aby se člověk uživil ruční prací. A ještě méně, jak takové řemeslo by mohlo být ziskové. Zvláště pokud se jedná o pletení ponožek. A pletené ponožky koprivštenek byly obzvlášť žádané až v Egyptě, tak jemné byly.

Obyvatelé Koprivštici byli nepřekonatelní mistři masových pochoutek, působili zde lékaři a lékárníci, kteří vystudovali v Evropě. Všichni tito bohatí a hrdí lidé vyjádřovali svou prosperitu stavěním krásných domů a darováním obci – na kostely, školy, silnice. Jakoby v tom soutěžili a svědčila tomu i nepřítomnost Turků ve městě.

Tím, že město prosperovalo, bylo také terčem tureckých zbojníků. Byli to propuštění vojáci z osmanské armády, bulharsky kărdžalii, kteří ho třikrát vypálili – v letech 1793, 1804 a 1809. Díky svému vlastenectví, vynalézavosti a tvrdé práci se obyvatelům pokaždé podařilo oživit město a zachovat jeho magické kouzlo, které i dnes obdivujeme.

Ještě jedna zajímavost. V Koprivštici padl první výstřel 20. dubna 1876 a bylo vyhlášeno Dubnové povstání proti turecké nadvládě. Po řadě strhujících událostí, po pádu Panagjurište byla vyslána turecká armáda, aby se „postarala“ o Koprivštici. 1. května se místní muslimská domobrana, tzv. bašibozuci, začali seskupovat u bran města. Městu se podařilo vyjednat s tureckým velitelem výkupné a díky tomu bylo zachráněno od vypálení. Nebylo ale zachráněno od rabování. Bašibozuci vpadli do města, drancovali a zabíjeli lidi. O dva dni později přijel i vedoucí armády Hasan bej a chycené povstalce poslal do Plovdivu na soud. Zanedlouho přijel i nejvyšší vedoucí armády Hafaz paša a znovu drancoval a raboval. Tak se město muselo znovu vzpamatovávat a vypořádat z mnohem horších ztrát.

Most První puška, který si pamatuje první výstřel a vyhlášení Dubnového povstání v roce 1876

Jestli chceme dát konkrétní obraz historii města, nemůžeme opomenout tyto slavné lidi, kteří jej vytvořili. Příběh města je tkaný z osudů celé plejády známých bulharských jmen, buditelů, spisovatelů a učitelů, bojovníků a revolucionářů. Většina z nich vzešla z rodin bohatých řemeslníků a obchodníků, kteří přispěli k jisté (alespoň finanční) nezávislosti města od Osmanské říše. Silné osobnosti s mimořádně silnými příběhy.

V první polovině 19. století, kdy došlo k pozvednutí národního sebevědomí, se tyto osobnosti staly organizátory a vůdci Dubnového povstání. Propuklo v roce 1876, povstání otřáslo Osmanskou říší.

Koprivštica je rodištěm jednoho z hlavních vůdců Dubnového povstání. Již v roce 1870 založil národní apoštol Vasil Levski ve městě revoluční výbor. V jeho činnosti pokračují Georgi Benkovski a Todor Kableškov. Dnes jsou jejich domy jedněmi z nejnavštěvovanějších muzeí v Koprivštici.

Georgi Benkovski, vlastním jménem Gavril Hlătev, je plamenným vzbouřencem, jehož život by mohl plynout v hojnosti a bohatství, počínaje úspěšnou kariérou podnikavého obchodníka. Mluví 7 jazyky. Jeho četné cesty do zahraničí mu přinesly bohatství, ale také uvědomění, že se vždy musel Turkům uklonit, aby uspěl.

Jeho horká krev ho nemohla nechat lhostejným a celou svou energií se oddává revolučnímu boji. Po vypuknutí Dubnového povstání vedl 4. revoluční okres se střediskem v Panagjurište. Jím zformovaná „Létající četa“ hrála ústřední roli ve vojenských událostech.

Dominantou Koprivštici je dnes monument Georgiho Benkovského, který se svým hrdinstvím stal legendou. Jeho život skončil sotva ve věku 32 let. Po zradě a přepadení ze zálohy byl zabit a sťat. I dnes v Tetevenském Balkáně je pamětní studna. Říkají ji Krvavá. Tam umyli Benkovského hlavu, než ji poslali do Botevgradu a poté do Sofie. Na místě, kde byla v Sofii pohřbena, je pamětní deska.

Monumentální pomník Georgiho Benkovského

Strhující osud výjimečného muže s nevyčerpatelnou energií a téměř mystickým šarmem, který se vzdal svého bohatství a života v hojnosti pro svobodu své vlasti. Dnes v jeho domě-muzeu zůstala jen jeho puška. Jako symbol toho, co ve svém životě považoval za nejdůležitější. Krátce před potlačením povstání a svou smrtí pronesl pamětná slova:

„Můj cíl již byl dosažen! V srdci tyrana jsem otevřel tak palčivou ránu, která se nikdy nezhojí!“

Todor Kableškov mohl také žít klidně a v hojnosti. Vyrostl v bohaté, ale vlastenecké rodině, získal dobré vzdělání v Plovdivu a na prestižní francouzském lyceu v Istanbulu. Mluví pěti jazyky a je téměř jisté, že přeložil do bulharštiny „Tři mušketýry“ a „Hrabě Monte Cristo“. Pro něj, stejně jako pro Benkovského, bylo zjevné nerovné postavení Bulharů vůči Řekům a Turkům nesnesitelné. Jeho setkání s apoštolem svobody Vasilem Levskim mělo obzvláště silný vliv.

Zapsal se do dějin jako autor proslulého „krvavého dopisu“. Během bleskových událostí 20. dubna 1876, po prozrazení připravovaného povstání, na jeho rozkaz zazvonil městský zvon v Koprivštici, aby oznámil předčasný začátek povstání.

V těchto těžkých dnech Kableškov, v čele čety 200 povstalců, vedl bojové akce. 8. května zůstali z jeho čety pouze čtyři muži. Za jejich hlavy byla vyhlášena odměna. A našel se zrádce. Dva z povstalců byli zabiti a sťati, a Kableškov spolu s dalším žijícím, ale zraněným povstalcem byli zajati a převezeni do Trojanu, poté do Loveči a Tărnova. Po těžkém mučení, ve kterém od nich žádné přiznání nevypáčili, rozhodli se vzít je do Plovdivu k soudu. Zastavili se, aby přenocovali v Gabrovu, kde se Todorovi Kableškovovi podařilo vytáhnout pistoli jednomu ze strážců, který je hlídal, a střelil se do hlavy.

16. června 1876 tak vyhasl život 25letého Todora Kableškova, aby jeho hvězda nadále zářila. V dějinách zůstanou jeho slova:

„Ne v kulku flinty jsem doufal, ale v její hrom, který se měl dostat k uším Evropy.“

Od roku 1996 jsou jeho pozůstatky znovu pohřbeny v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Koprivštici. V jeho domě, který je dnes muzeem, je vidět bohatá sbírka jeho věcí a text přísahy povstalců. Samotný dům je skutečným architektonickým skvostem, kde můžete vidět, jak bohatí Bulhaři žili před stoletím a půl, a seznámit se s životem a tradicemi Koprivštici.

Jedním z nejvýznamnějších rodáků z Koprivštici je ideolog národního osvobozovacího boje Bulharů Ljuben Karavelov. Jeho život je velmi bohatý a zajímavý. Přední spisovatel, básník, novinář, s mimořádnými zásluhami etnografa. V letech svého dospívání doprovázel svého otce na služebních cestách, aby mu pomáhal. Během těchto cest zaznamenal mnoho lidových písní, výroků a dojmů o životě a zvycích v různých částech říše. Pak si uvědomil nejen nerovné postavení Bulharů, ale také skutečnost, že oni sami se nezasazují o svá práva.

Na stejném stroji byla později vytištěna první bulharská ústava. Na jejím sestavení se podílel bratr Ljubena Karavelova, Petko Karavelov. Je také pozoruhodnou veřejnou a politickou osobností v Bulharsku po osvobození a byl dvakrát zvolen předsedou vlády.

Koprivštica je také rodištěm dalšího pozoruhodného básníka, který žil pouhých 29 let. Jeho doba je po osvobození od turecké nadvlády. Dimčo Debeljanov, mistr nejjemnější poezie, zanechal pozoruhodné dílo. Zná 4 jazyky a dokonce překládá Shakespeara. Nejen talentovaný basník, ale také patriot a vlastenec, který dal svůj život Bulharsku. Zúčastnil se Balkánské války v roce 1912 a později na jeho naléhání i první světové války. 2. října 1916 padl na frontě. V roce 1931 byly jeho kosti přeneseny do jeho rodného města a o tři roky později byla na jeho hrob umístěna dojemná socha „Matka“.

Matka, která „v tichém rozjímání čeká, až se její dítě vrátí“, vás přivítá i ve dvoře rodného domu Dimča Debeljanova. Dnes je to jedno z muzeí v Koprivštici, které můžete navštívit. I když nerozumíte ani slovu toho, co je psáno, a jeho poezii, jistě pocítite útulnost domu a pochopíte, co inspirovalo básníka v jeho tvorbě. Zvláštní kouzlo „tichého nádvoří s bílokvětovými višněmi“...

V rámci letních kulturních oslav „S Koprivšticí v srdci“ se každoročně v srpnu konají „Debeljanovské večery“ a uděluje se národní literární cena „Dimčo Debeljanov“.

Během obrození v Bulharsku byl řecký vliv velmi silný, zejména ve vzdělávání. Na mnoha školách bylo vyučováno řecky. Jedním z nejvýznamnějších osvětitelů a bojovníků za odstranění řeckého vlivu byl Najden Gerov. Ve své rodné Koprivštici otevřel první třídní (klasickou) školu v Bulharsku, vytvořil první vzdělávací program a zavedl přísné pořádky. Stejně jako Karavelov věřil, že osvícení je jediný způsob, jak probudit spící zotročené lidi. Díky výsadám, které měl jako ruský konzul v Plovdivu, vykonával v celém thráckém regionu obrovskou vzdělávací činnost.

Během rusko-turecké války za osvobození sloužil pod ruským velením, na krátkou dobu byl guvernérem prvního osvobozeného města Svištov, ale po berlínské smlouvě se vrátil do Plovdivu. Jeho životní dílo, je Slovník bulharského jazyka se 70 tisíci slovy, tisíci výrazů, částmi lidových písní, přísloví a jmen. Tím zanechal písemný památník v bulharském jazyce, který nemá žádnou analogii. Na podzim v roce 1900 zvony v Plovdivu smutně ohlásily nejen konec jeho života, ale i konec celé éry.

Kromě z domu-muzea Najdena Gerova se o obrozeneckém osvětovém systému a vzdělávaní můžete ještě dozvědět z bohaté expozice „Koprivštica, osvětové středisko během obrození“. Dnes je sbírka umístěná v domě Todora Dorosieva, učitele a kněze ve městě. Nachází se hned vedle Benkovského domu.

Povím jen o ještě jedné pozoruhodné osobě. Protože Koprivštica by nebyla taková, jaká je, bez svých vlasteneckých dárců. Je jich mnoho. Pouze pro stavbu novějšího městského kostela, „Sv. Nikolaj“ dárců je 642.

Nemůžu však opomenout jméno největšího dobrodince města, chadži Nenča Palaveeva. Odkojen neúnavným podnikatelským duchem svých předků, rozvinul úspěšný obchod na třech kontinentech. Uměl asi 10 jazyků a preferoval osobní kontakt se svými obchodními partnery. Usadil se v Egyptě a podílel se akcemi na výstavbě Suezského průplavu. Byl akcionářem v různých společnostech a bankách, a tak nashromáždil obrovské bohatství.

Sám vzdělaný muž, velmi dobře si byl vědom důležitosti osvěty. Proto velkou část finančních prostředků věnuje do této oblasti. Při svém příchodu do města v roce 1907 obnovil budovu základní školy.

A ke konci svého života korunoval svou charitativní činnost a odkázal veškeré své bohatství svému rodnému městu Koprivštica. Ve své závěti píše: „Podle zákonů mé oblíbené vlasti – Bulharska, ustanovuji své rodné město Koprivštica jako svého univerzálního dědice.“ O tři roky později Nenčo Palaveev opouští tento svět, ale jeho dílo z něj dělá nesmrtelného.

Velký Palaveevův dům spolu s rozsáhlým zeleným dvorem je součástí závěti dobrodince. Starý dům byl kompletně zrekonstruován a v posledních letech tam sídlí umělecká galerie, dnes jedna z pozoruhodností města.

Dalším z jeho významných darů je zřízení fondu na podporu a rozvoj vzdělávání v Koprivštici. Před svou smrtí vyjádřil svou vůli, aby nadace pokračovala ve svých činnostech, přičemž tři čtvrtiny jejích ročních příjmů z úroků se můžou použít a zbývající čtvrtina má být kapitalizována, aby fond mohl dále růst. Až do roku 1946 byla jeho vůle dodržována. Pravděpodobně není žádným překvapením, že lidová vláda za socialismu utrácela více a roku 1980 nadace zanikla.

Co dalšího, kromě už zmíněných domů-muzeí, dnes v Koprivštici uvidíte?

Nádhernými vzory obrozenecké architektury jsou i domy dalších bohatých obchodníků a řemeslníků. Úplně neotřelé architektonické řešení v barokovém stylu má Oslekovův dům, stal se jakýmsi symbolem města.

Nenčo Oslekov, jeden z významných koprivštenců a velký patriot, byl výrobcem a obchodníkem soukeníkem a hodně cestoval po světě. Ze svých obchodních cest dovážel také zbraně z Cařihradu, které Benkovski posílal Kableškovovi. Spolu s dalšími důvěryhodnými soukeníky šil oblečení a nepromokavé pláště pro povstalce. Byl jeden z členů Revolučního výboru Dubnového povstání.

Ještě na první pohled Oslekovův dům vyvolává dojem, že jeho obyvatelé jsou majetní lidé. Fasáda je pokryta rostlinnými a geometrickými motivy a samostatnými panely s krajinou. Interiér domu je bohatě zdobený – tvarované dřevěné stropy, koše přes krby a v té době moderní zdobené výklenky ve zdi, nazývané alafrangy, nádherné nástěnné malby. Každý pokoj má své jméno podle barvy – modrý, červený, žlutý. Nejcennější nástěnné malby jsou v modré a červené místnosti.

Oslekovův dům je dnes architektonické a etnografické muzeum a kulturní památka.

Etnografické muzeum a kulturní památkou, ale také mistrovské architektonické dílo a dalším symbolem města je Ljutovův dům.

Byl postaven v polovině 19. století, ale Petko Ljutov, podle jehož jména tento dům dnes známe, je jeho majitelem od začátku 20. století. Byl to obchodník, jehož obchodní činnost sahala až do Káhiry a Alexandrie.

Dům odráží vysoký materiální stav svého majitele a přitahuje zájem svou bohatou architekturou exteriéru a interiéru. Vlnitý fronton, na kterém je napsán rok stavby, dává fasádě zvláštní půvab. Vnitřní výzdoba domu oplývá nástěnnými malbami, v nichž převládají rostlinné motivy. Pozoruhodný je eliptický strop ve druhém patře – nádherně malovaný talentovanou rukou neznámého obrozeneckého mistra.

Koprivštica je malé městečko a jestli příjedete autem, po městě ho nebudete potřebovat. Všechno je na pěší vzdálenost a při procházce si užijete pohled na krásné domy, úřady, muzea a domy pro hosty, jak místní nazývají rodinné peziony.

Možností ubytování je v Koprivštici hodně. Samozřejmě, pobyt v Koprivštici si můžete zpestřit pěší turistikou po okolí. Nedaleko města je nejvyšší bod Sredné gory, hora Bogdan. Výškou 1604 m se rovná nejvyšší české hoře Sněžka, takže nebude nějak těžké ji zvládnout.

Když se dnes procházíte po malém malebném městečku Koprivštica, nemůžete nepocítit tento obrozenecký duch, který se ve městě stále vznáší. Jsou zde zachovány nejen bohaté architektonické dědictví obrození, ale i lidové tradice.

Není náhoda, že se zde každých pět let koná festival bulharského lidového umění. Letos byl festival zrušen, ale už se ví, že v roce 2021 se bude konat 6. až 8. srpna. Nemusíte čekat dalších 5 let, naplánovat si návštěvu Koprivštici na začátku srpna příštého roku je pravý čas!

Než pojedete do Koprivštici, užijte si pohled z dronu: